curiosa's blogg na Blog.cz

Takžeee..Dneska je den učitelů! Jasně, teď už se to skoro vůbec neslaví, ale u nás ve škole se na tento den nezapomíná. Školní parlament zorganizoval "koncert ke dni učitelů". Jasně, slyšíte dobře, opravdový koncert!! :D Jako každý rok. Teda tento rok to bylo podruhé... :D Ale i tak to bylo prostě super. Myslím, že všichni byli nadšeni, jak jsme to zorganizovali, jak se všichni snažili, ale hlavně, jak to všichni perfektně zahráli a zvládli. Jenom malá poznámka-taky jsem tam hrála... :) Úplně na konec, prý jako zlatý hřeb večera...Vlastně odpoledne. Sice jsem málem nedorazila, pač jsem byla u doktora a tudíš jsem taky nebyla ve škole, takže se všichni strachovali, že nedorazím!! :D Ale zvládla jsem to. Sice s bolestmi, ale to je dlouhá historie, to někdy jindy... :) Takže ještě jednou, VŠEM UČITELŮM VŠE NEJ NEJ K DNEŠNÍMU SVÁTKU!! (Taky musím podotknout, že obě 2 moje babičky jsou učitelky, teda jako byli, teď už jsou v důchodu, takže je to vlastně i přání pro ně ;))

Tuhle básničku jsem skládala z vlastní zkušenosti. Jsou tam zamíchané mé pocity...Spoustu mých pocitů.....

Taky ji umím nazpaměť, protože jsem ji přednášela na recitační soutěži..:)

Pláčeš, už si nevíš rad,

nechceš už tady být,

celý svět se k Tobě otočil zády,

tak proč tady ještě být?

"Proč zrovna já?", říkáš si,

ale nenacházíš odpověď.

"Bude to lepší", namlouváš si,

ale víš, že štěstí Ti dalo výpověď.

Všechno se Ti změnilo,

vlastně i Ty sama,

Tvé srdce se tomu bránilo,

už je pozdě, za minulostí se uzavřela brána.

Chceš to všechno změnit,

ale jak?

Nemáš už sílu se tomu bránit,

přes slzy máš zamlžený zrak.

Křičíš:"Chci se vrátit do minulosti,

tak proč to proboha nejde?"

Změnila bys tolik blbostí,

klidně ať to na povrch vzejde.

Nic už Tě nebaví ani nezajímá,

ničemu už nedáváš naději,

Tvá bolest se nádherně vyjímá,

takže se už nechceš ukazovat, raději.

"Nikdo už mi nezbyl",

smutně svůj zrak sklopíš.

"Ten poslední mi mou duši rozbil",

nikomu už nevěříš.

Všechna energie v Tobě vadne,

jak teď dál?

i ta duše v Tobě chřadne,

opravdu není nikdo, kdo by se za Tebe rval?

"To já nevím,

nikdo stále nepřichází,

stále tedy na posteli sedím

a pozoruji, jak se smrt se životem sází."

Stačilo tak málo

a všechno se změnilo,

tvůj život to z Tebe sálo

a teď Tě to málem zabilo.

"Náhle vidím anděla,

já přeci nefantazíruji!

Tu tvář jsem už někde viděla,

odkud si ji jen pamatuji?"

Anděl k Tobě přichází,

za chvíli bude vedle Tebe,

za ním Slunce vychází

a před Tebou se rozprostřelo modré nebe.

Pozorně se zadíváš.

"Já Tě přece znám!"

Dokonce se i usmíváš,

z Tvé duše zmizel velký šrám.

Nacházíš se už mezi mnoha anděly,

začíná Ti to docházet,

Tvé trápení všichni slyšeli,

a proto začínají k Tobě přicházet.

Jsou to Tví přátelé a příbuzní taky,

proč Tě to předtím nenapadlo?

Asi proto, že jsi nad sebou měla zlé mraky

a Tvé myšlení někam zapadlo.

Takže pamatuj si napořád,

na nic se Tě neptají,

vždy Tě má alespoň jeden rád

a vždy Ti ruku podají!

Přátelé na život a na smrt,

stále v jednom objetí,

nastaví za Tebe i krk,

už jsi v tom nádherném zajetí!

Zas a znova tohle prostě nepotřebuje komentář. Měla jsem to v pár sekundách sepsané. To víte, když vás něco opravdu baví a položili byste za to i život, tak z vás padají nádherná slova, v mém případě verše :)

Je to tanec, je to boj,

energii má jak včelí roj.

Je o hudbě, je o umění,

takhle je v mám domnění.

Je magická, je tajemná,

pro mne vždy tak dojemná.

Je to nádhera být v rodě,

být součástí a být ve shodě.

Slyšet rytmus berimbau,

který mě vždy rozhýbal.

To je jeden z mnoha snů,

velké přání dlouhých dnů.

Chci hrát jogo, nebo zpívat,

anebo se jen tak dívat.

Na tu krásu, která nás společně obklopuje

a v hloubi mé duše navždy zakotvuje.

Na hráče ve víru pohody,

kteří využívají svobody.

Na nadšené obličeje všech lidí,

kteří se v tuto chvíli za nic nestydí.

Vždycky mi z toho srdce buší,

protože jen CAPOEIRA zůstane navždy v mé duši!!!

Tak tahle básnička vznikala zase za smutné nálady. Prostě jenom sednu a jde to samo.... :( Vím, hodně z nich je morbidních, ale já skoro žádné jiné psát neumím...

Měsíc svítí v úplňku na obloze,

kolem něj plno hvězd,

zvuky jak duše mrtvých na povoze,

lákají Tě se svézt!

Tma se rozlézá po lese,

mrtví z hrobů vstávají,

každý Ti svou hlavu nese

a přitom na Tebe volají!

"Octla ses tady u nás,

není cesty zpět!"

z plných plic o pomoc voláš,

ale znějí jako pár nesmyslných vět.

Plíží se k Tobě blíž a blíž,

stačí přeci utéct jen,

myslíš si ale, že jenom sníš,

že je to jen zlý sen!

Snažíš se probudit,

nevěřit tomu,

jednu myšlenku nemůžeš vypudit-

"Už se nemusím vrátit domů!"

Mrtví Tě mezitím obklopují,

uzavírají kruh,

přitom nahlas debatují,

jak vyvraždit náš druh.

Ze všech svých sil bojuješ,

už se vzdáváš,

se svou smrtí se pomalu smiřuješ,

v duchu na všechny své přátelé máváš.

Jak krutý dokáže osud být,

když jednu chybu uděláš,

jak málo stačí už nic nemít,

ale co s tím naděláš?

Už se ani nebráníš,

víš, že je konec,

ani slzy těm duchům do očí nevháníš,

ani neslyšíš bít zvonec.

Tu bolest už necítíš,

jsi úplně omráčená,

v tu chvíli na nic nemyslíš,

Tvá mysl je jak zamčená.

Tupě teď do lesa zíráš,

co se vůbec stalo?

Víš jenom, že umíráš

a že k tomu stačilo tak málo!

Nikdy Tě nenapadlo, že takhle skončíš,

začínáš slyšet vlky výt,

poslední sekundy života brečíš,

srdce Ti přestává bít…

Tahle básnička je trošku morbidnější...Měla jsem zase jednu ze svých špatných chvilek, takže jsem prostě vzala papír a tužku a už jsem jela...Takže tohle z toho prostě vzniklo...Posuďte sami

Je tady úplněk a mrtvých čas,

pořádně si pozor dej,

objeví se tu znovu a zas,

z domu už radši nevycházej.

Začínají vlci výt,

po okolí se ta ozvěna nese,

z té hrůzy málem srdce zapomene Ti bít,

bohužel ses octla v lese.

Nevíš, jak jsi se sem dostala,

byla jsi vlastně omráčená,

jak jsi ze země vstala,

byla jsi hned vystrašená.

Zase ten hrozný zvuk slyšíš.

"Co se to tam děje jen?"

Beznadějí skoro brečíš,

"Doufám, že je to jenom zlý sen!"

Kráčíš pomalu lesem,

za chvilku vykřikneš:

"Kde to proboha jsem?",

když v tom náhle tichneš.

Před Tebou stojí velké zvíře,

není cesty úniku,

nedáváš naději své víře,

naděje je jenom v zániku.

Hladově se jeho oči dívají,

už svoje tesáky nastavuje,

všechny bytosti se před ním skrývají

a celý Tvůj život se Ti vybavuje.

Rychle na Tebe skočí,

pak zakousne se do Tebe,

slzy vytrysknou Ti z očí

a podíváš se na nebe.

Kusy masa z Tebe trhá,

Ty už však nic nevnímáš,

i jeho mládě se na Tebe vrhá,

pak už nevědomky oči zavíráš.

Tohle prostě nemusí mít komentář!! :)))

Kdo zná, ten ví!! ;)

Gunga berimbau začíná hrát,

najednou se všechno přestává hýbat.

Médio se začíná přidávat,

už se tomu všichni začínají poddávat.

Nejvyšší viola naposled,

už to nejde vrátit zpět.

Pandeiro teď k tomu hraje,

už jsme jen malý kousek od ráje!

Zbývá jenom atabaque,

vždyť ten k tomu patří taky!

Někdo začíná sólo zpívat,

v tom okamžiku se všichni začínají upřeně dívat.

Dále pak sbor opakuje,

všechny tou krásou omamuje.

Všichni jsou už připraveni hrát,

budou bojovat, zpívat, tancovat!

Banguela je berimbau rytmem,

vždycky tu energii chytnem!

Roztancoval všechny v rodě,

teď se už cítíme v pohodě.

"Jdi na věc, nečekej na nic,

nikdy si v rodě nepřej víc!

Tvým úkolem je být teď a tady,

k srdci si vem jen cenné rady!"

Všichni slyší tenhle hlas,

až z toho po zádech přebíhá mráz.

Né však strachem či odporem,

ale vzrušením a nábojem!

Okolní svět nevnímáme,

jen maxximum ze sebe vydáváme.

Každý proto pozná nás,

pač MY JSME GRUPO CANDEIAS!

Tak a je tu poslední básnička ze seminárky.. :D :)

Kdo to vlastně je, ten anděl?

Na to vám nedokážu odpovědět,

může to být taky ďábel,

někdy je vlastně lepší nevědět.

Chrání nás a pomáhá nám,

to ví i ten nejmenší,

víme ale, jestli je sám,

nebo je jejich počet větší?

Jedno je ale jisté,

je jich strašně moc,

nevím kolik, zajisté,

ale vždycky čekejte pomoc.

Ať už dobrou či zlou,

oni to nerozeznávají,

možná je to pro ně jen hrou

a možná to právě tak, jako my, prožívají.

Máme anděly lásky a štěstí,

víry a naděje,

ti nám někdy dají pěstí,

nebo se vůbec neukážou, když se nic neděje.

Pak jsou i andělé pomsty,

nebo hůř-nenávisti,

ti nadělají zklamání a smutku spousty,

taky vznikají nejvíc ze závisti!

Věř a podívej se kolem sebe,

anebo nemůžeš či nechceš?

Jsou tady, přímo vedle Tebe,

i když třeba stokrát "NE" řekneš.

Jsou to Tvoji blízcí a přátelé taky,

tak už víš?

Začni odhánět všechny zlé mraky

ať i jejich volání uslyšíš!

Znovu a pořád básnička k seminárce. Je pravda, že je trošku morbidnější, ale to k vlkodlakům snad patří, ne? Miluju vlkodlaky!! :D :)

Temným lesem se rychle plíží,

na svou kořist čekají,

všechny bytosti na ně vzhlíží,

kdo nedělá problémy, toho nechají.

Úplněk se nad stromy tyčí,

hrozné zvuky se ozývají,

kolem rychlý vítr fičí,

do skrýší se všichni schovávají.

Jde z nich hrůza a děs,

není radno si s nimi zahrávat,

v okamžiku Tě roztrhají, to mi věř,

klidně si Tě můžou k večeři podávat!

Na rukou dlouhé drápy,

po celém těle hustá srst,

v hubě krvavé tesáky,

k rozpárání jim stačí jediný prst.

Černočerná temnota v jejich očích je,

chce trhat kusy masa,

stále myslí na to, koho zabije,

ať je to lidská či zvířecí rasa.

On totiž ani není zvíře,

je to jenom nestvůra,

když se k němu dostaneš blíže,

okolí se zabarví doruda.

Zpřeláme Ti všechny kosti,

kůži z Tebe stáhne,

tím pak svou rodinu hostí,

nažere se a zase táhne.

V úplňku pak začne výt,

zní to jako nekonečná nicota,

nepřej si tam někde být,

nebo je to konec Tvého života.

Kolem jenom černo je,

sova do téhle noci křičí,

vůbec nic o nich nevíme,

máme jen název-Nestvůry vlkodlačí!

Takže, je tu další básnička ze seminárky... :D

Živočich je to nádherný,

dobro z něho vyzařuje,

vždy jen Tobě zůstane věrný,

v nejlepším jen uvažuje.

Cválá květinovou loukou,

nemusíš z něho mít strach,

avšak dotkneš se ho pouhou rukou,

změní se Ti ve hvězdný prach.

Kouzelné je to zvíře,

chlouba světa jiného,

nepoznáš, dokud se nedostaneš blíže,

ale nikdy ho nepokládáš za divného.

Na nose záhadný roh vznešený,

kouzelnou má moc,

pohledem na něj jsi unešený,

v pravou chvíli čekej pomoc.

Ať je barva černá či bílá,

zlatá nebo stříbrná,

čiší z něj obrovská síla,

která se skrz jeho oči nádherně vyjímá.

Povzbudit dokáže jediným pohledem,

naději do všech vhání,

na věci se dívá s nadhledem

a všechno zlé odhání.

Zapamatuj si pořádně jeho vzhled,

nikdy nevíš, co kdy přijde,

někdy stačí utrápený pohled

a on jakoby ze Slunce vyjde.

Když už si nevíš rady,

když už je se vší konec,

nestavěj se k životu zády

a věř, že přijde-Tvůj jednorožec!

Upíři mě vždycky fascinovali. Sice ne úplně, ale prostě to jsou pro mě bytosti, ke kterým "vzhlížím" s úctou.. :) Mimochodem, tohle je další básnička, která vznikla na seminárku.. :)

Přivři oči a poslouchej,

noc temná nastává,

pozorně se přitom dívej,

možná jen kousek od Tebe mrtvý vstává.

Ve dne ve své rakvi leží,

odpočívá po krvavé noci,

ubránit se mu jde jen stěží,

nebo je někdo té moci?

Pokaždé čeká, až Slunce zapadne,

je to vlastně noční tvor,

těší se, až zase někoho napadne

a přiblíží se k němu jak smrtící mor.

Přitahuje ho jedině krev,

nejlépe teplá a čerstvá z krku,

může být i vystřikující z cév,

láká ho představa jediného srku.

Své tělo v netopýra promění,

problém to pro něj není žádný,

ruce za křídla vymění,

nemusí pro to mít důvod pádný.

Nezabíjí Tě-ještě hůře,

Tvou duši poznamenává,

je to horší než v noční můře,

i Tvé tělo ďáblovi prodává.

Zakleje Tě pouhým kousnutím,

nikdy nebere meze,

nelze to změnit píchnutím,

odteď se s Tebou všechno veze.

Tvůj úkol je jediný,

číslo jedna je zabíjet,

už Tě nedojmou ani nejšťastnější rodiny,

Tvá touha je chuď po krvi vyvíjet.

Kůl Ti někdo do srdce vrazil,

Tvůj dech už je sípavý,

v tu chvíli jakoby Tě někdo zmrazil,

je konec, vy upíři kousaví!

Tahle básnička (jako pár dalších) vznikla jen proto, že zpracovávám do školy seminárku a rozhodla jsem se do ní zapojit i poetickou část.. :)

Má lidské i zvířecí tělo,

Je to pro něj prokletí?

Jaký to význam mělo,

znamená to snad zajetí?

Je to trest či odměna,

radost nebo smutek?

Jak bolavá je ozvěna,

změní to jeden dobrý skutek?

Bytost je to divoká,

pocity své skrývá,

duše jeho je nezkrotná,

tak už to u nich bývá.

Charakter má vznešený,

bytost je to pyšná,

ohon má vždy vztyčený,

avšak každá polovina bývá odlišná.

Les je jejich domovem,

k lidské duši nepřilnuli,

žijí si svým způsobem,

ostatní ze života vyjmuli.

Zajdi někdy do lesa,

pak trošku oči přivři,

nedívej se ale na nebesa,

támhle běží-nepolapitelní kentauři!

Takžeee....Trošku jsem si pohrála a začíná se to tady rozjíždět. Do sekce Capoeira přibylo hafo textů, ať už od písniček nebo všelijaké vysvětlivky atd...Budu se to tu snažit dát co nejdřív dokupy, aby ste měli z čeho vybírat a hlavně něco číst...;)

Berimbau je jednoduchý strunový bicí nástroj, hudební luk, z Brazílie. Původ berimbau není zcela znám, ale není zde mnoho pochyb, že je Afrického původu. Jako nedomorodí obyvatelé Brazílie nebo Evropy, kteří užívali hudební luky a velice podobné nástroje a hráli v jižní části Afriky. Berimbau bylo nakonec včleněno do cvičení Brazilského bojového umění - capoeiry, kde udává jak se má capoeirista pohybovat v rodě. Nástroj je znám jako hlavní předmět populárních písní Brazilského kytaristy Badena Powella a textaře Viníciuse de Moraese. Nástroj je také část tradice Candomblé - de - caboclo.

Berimbau se skládá z dřevěného luku (verga - vyrobená ze dřeva biriby, které roste v Brazílii), asi 4 až 5 stop dlouhé, s ocelovou strunou (arame - často získaná z vnitřku pneumatiky od auta) pevně napnutá a bezpečně utažená na jednom konci vergy. Tykev (cabaca) uschlá, otevřená a vydlabaná, přiložená ke spodní části Vergy a uchycena očkem ke struně, klasicky pevným provázkem nebo tkaničkou, sloužící jako resonátor.

Berimbau se drží v jedné ruce. Držíme ji prostředníčkem a prsteníčkem, malíček umístíme pod cabasu (pod očko, kterým je cabasa připevněna ke struně) a držíme ve výšce. Malý kámen nebo minci (dobrao, moeda, pedra) je držen mezi ukazováčkem a palcem v té samé ruce, kde držíme berimbau. Cabaca je opřena o břicho. V druhé ruce se drží tyčka (vaqueta - obvykle dřevěná, často také vyrobená z kovu) a zvláštní chrastítko (caxixi). Jeden úder vaquetou (tyčkou) do arame (struny) nám vydá zvuk. Caxixi doprovází vaquetu. Dobrao je přikládáno a opět odebíráno ke struně, z důvodu změny tonu berimbau. Zvuk může být také pozměněn oddálením cabasy od břicha a opětovným přiložením, během rozeznění arame.

Verga: dřevěný luk, který tvoří hlavní tělo berimbau

Arame: ocelová struna

Cabasa: otevřená, vysušená a vydlabaná tykev, která je přivázaná ve spodní části berimbau; slouží k rezonanci zvuku

Dobrao: malý kámen nebo mince držená proti arame, působící změnu tonu. Kámen je někdy nazýván "pedra"

Vaqueta: malá hůlka, která drnká do arame a vytváří hlavní zvuk

Caxixi: malé chrastítko, které je u vaquety (v té samé ruce)

Berra-boi nebo gunga: nejnižší tón.

Médio (někdy nazývána viola): střední zvuk.

Viola (violinha, když medio je viola): nejvyšší tón.

Tyto kategorie se vztahují ke zvuku, ne k velikosti. Kvalita berimbau není závislá na délce vergy nebo na velikosti tykve. Spíše podle průměru a tvrdosti vergového dřeva a kvality tykve.

Pandeiro je klasický hudební nástroj používaný i v tradiční lidové hudbě. Hraje se na něm prstama, které bubnují na blánu specifickou technikou jedné ruky. Druhá ruka nástroj drží, při čem může taky prstama pomáhat doplňovat některé údery.

Tělo nástroje může být z dřeva kaučukovníku. Po obvodě jsou v těle nástroje otvory, do kterých jsou zasazené plíšky vždy dva vypuklé naproti sebe a mezi nimi jeden rovný. Otvory nejsou moc široké, takže zvuk je velmi krátký. Přírodní, ručně vyráběnou např. rybí kůži, uchytávají po obvodě malé háčky opět s možností ladění. Ladící háčky jsou vždy dva vedle sebe po párech, mezi plíškami. Tím se blána ladí rovnoměrně.

ATABAQUE

Skořápka (obal) je vyráběna z tradičního Jacaranda dřeva z Brazílie.
Hlava je tradičně vyrobena z kravské kůže. Lanem převázané tělo Atabaque zabezpečuje uchycení hlavy na vrchu nástroje.
Železný kruh zabezpečuje lano v malé časti Atabaqua, který je posazený do dřevené části nástroje.
Jemným zatloukáním kladivem, zatloukáním nahoře a dole, otáčením, uvolněním a stahováním lan se ladí zvuk Atabaque.
Atabaque sa používá nejen v Capoeiře, Maculele, ale i v Afro-Brazilských náboženstvích jako je i Candomble. Atabaque se v Candomble povazuje za posvátný.

MÁME 3 TYPY ATABAQUE:
Rum: vysoký s nízkým zvukem

Rum-Pi:středně těžký, se středním zvukem
Le: krátký s vysokým zvukem

Při Candomble rituálech a v Maculele se používají 3 typy Atabaque (obyčejné, z každého jeden), ale v Capoeiře se tradičně používá jen jeden.

Fyzická hra zachytává jen jednu třetinu toho, co pojem Capoeira zachytává. Hudba a zpěv jsou dva neodmyslitelné aspekty, bez kterých by samotná hra byla jen bezduchým kopáním do vzduchu. Hráči získávají energii potřebnou pro svoje výkony od osob v rodě, kteří zpěvem a potleskem inspirují oba soupeře.

Základním hudebním nástrojem je berimbau, strunový nástroj připomínající luk. Berimbau určuje tempo hry, představuje jakýsi vnitřní rytmus Capoeiry, kterým se každý hráč řídí. Z větší části se používají 2-3 berimbau, při čem každé může hrát jiný rytmus. Mezi další nástroje patří ještě pandeiro (tamburína) a atabaque (velký buben), agogo (dvojitý plechový zvon) a reco-reco (škrabka vyrobená z bambusu).

Písně v Capoeiře mají různou tématiku. Z větší části popisují aktivity v rodě, často s metaforickým obsahem. V minulosti byly mnohé písně v rodě improvizované, tato tendence se však postupem času vytrácí. Jiným typem písně je tzv. ladainha, která se zpívá na začiatku a hráči v ní obyčejně vzdávají úctu svému mestre.

Zpěv v rodě má dvojí význam. V prví řadě oživuje hru a dává celé akci kulturnější podobu, na druhé straně udržuje naživu tradice, které by se jinak z Capoeiry vytratily. V minulosti i v současnosti se vědomosti v Capoeiře přenášeli především přímým ústním podáním, literatury o této problematice je ještě stále málo a písně jsou jedním ze způsobů, jak mestres předávají svoje vědomosti dále.

Teda lidi, dnešek byl fakt šílený den....Byla jsem totiž na olympiádě v českém jazyce v okresním kole. Bylo to super, protože jsem tam měla být až na 9 a samotná soutěž začínala až v 9:30 a doma jsem byla už kolem 12:30. Ale ty úkoly, co tam byly.... :D No, prostě a jednoduše-šííílenost..

V první části (měli jsme na to 60 minut) jsem měli pracovat s takovým malým textíkem. Byly k němu 3 stránky úkolů!! :D Teda, abych pravdu řekla, skoro vůbec jsem něvěděla, co po mě chtějí... :D Mno, odevzdala jsem skoro prázdné listy...Ale jako nevadí, o nic nejde..Pak jsme měli 15 min přestávku a dalších 60 minut na vypracování slohové práce. Mohli jsme použít jakýkoliv slohový útvar. Jenže, jakmile jsme dostali papíry, všichni jsme ztuhli. Téma bylo "Mám zaručený recept na.." :D Takže prostě nádhera..

Přemýšlela jsem jenom asi tak 5 minutek o čem budu psát a najednou mě napadlo bezvadné téma. Já přece trenuji capoeiru, takže proč ji tam někde nevtěsnat? Vždyť ve školním kole jsme měli za téma "Tahle písnička se mi líbí" a já jsem dokázala v téhle slohovce básnit jen o capoeiře. Učitelky ze mě musí mít fakt radost..:D Mno, takže jsem začala psát o tomhle beezvadném sportíku. A jak jsem to vykutila, abych dala dohromady capoeiru s receptem? Jednoduchá odpověď. Moje téma-mám zaručený recept na to, jak si vyhledat spoustu zaručených přátel, užívat si, mít stále (tak jo, skoro pořád) skvělou náladu, být s milovanou věcí, naučit se něco nového, překrásného, neokoukaného a ještě se (bohužel v mám případě) u toho zmrzačit...

Snad to bude mít alespoň trošku větší úspěch, než moje mluvnická část..To byl totiž totální propadák..:D

Okolo historie Capoeiry je mnoho nejasností a spoustu nezodpovězených otázek!

Umění zvané capoeira vzniklo zásluhou afrických otroků přivezených v době kolonialismu do Brazílie. Původ tohoto pojmenování není dodnes zcela zřejmý. Podle jednoho zdroje jde o pojmenování v indiánském dialektu Tupí, které označuje odseknutý keř. Jiné zdroje etymologii tohoto názvu odvozují z portugalského výrazu s významem kurník, resp. zloděj kuřat. Ukazuje se, že slovo nemá kořeny ani v jazyce bantu, ani v jiném angolském nářečí. To znamená, že capoeira není ani tak afrického původu, jako spíš africko-brazilského a v Brazílii ji vyvinuli černí otroci jako odezvu na životní a sociální podmínky, ve kterých se ocitli. S příchodem prvních otroků, kteří na území Brazílie dorazili před více než čtyřmi sty lety, se v džunglích začínají formovat volné komunity novo osídlenců zvané quilombos (skrytá, maskovaná místa).

Quilombové přepadali plantáže a vesnice, chytali ženy a kradli potraviny. Koloniální páni proti nim často pořádali výpravy. Capoeira se tedy zrodila jako forma neozbrojeného zápasu právě z tohoto konfliktu mezi pánem a otrokem. Za nejznámější mezi quilombos je považováno sídlo Palmares, kde se podařilo uvést do praxe jisté moderní sociální a zemědělské ideje. To kolonistům přirozeně působilo velké nepříjemnosti, vleknoucí se téměř celé století. Vyústěním všeho, se v roce 1707 stal totální zákaz capoeiry. Podobně, jako v případě jiných zakázaných bojových umění, se capoeira praktikovala i nadále, ovšem pod rouškou tance, elegantních pohybů a akrobacie. Jiná verze zase další vývoj capoeiry interpretuje jako způsob vzájemného vyrovnávání účtů mezi otroky pod maskou tance, aby tak souboj utajili před pánem, který zakázal otrokům mezi sebou bojovat. Někdy je uváděna ještě jedna verze, podle níž se capoeira ke své taneční podobě dopracovala ve snaze poukázat na fyzickou zručnost analogicky se vznikem breakdancingu v Bronxu, na pozadí válek mezi gangy. Většina capoeristů však této teorii nepřipisuje velkou věrohodnost. Domněnky zůstanou domněnkami, skutečnost však zůstává nezvratná.

V roce 1808 brazilská vládnoucí třída, tu a tam zesměšňována anglickými či francouzskými projevy nadřazenosti, vykročila po cestě vyhubení jakýchkoliv známek orientalismu ze své společnosti a zrušila nejen bojový projev capoeiry, ale i její taneční formu.

Represivní opatření byla neuvěřitelně brutální. Provinilé osoby neměly nejmenší šanci na útěk před pronásledovateli, ať ve dne či v noci. Královská policejní garda pravidelně vykonávala razie na tuláky a povaleče, a když je přistihla při tanci, surově je zbila a násilím naverbovala do armády. Okolo roku 1825 situace dospěla do stádia, kdy bylo za zločin považováno i bezdůvodné postávání na rohu ulice, pískání či vyluzování jakéhokoli jiného zvuku, zejména šlo-li o barevné obyvatele. V této atmosféře dosud neozbrojený capoeirista bere do ruky břitvu a začíná se jí bránit před policií. Tam, kde předtím zanechával své protivníky v bezvědomí, ale neporaněné, se najednou začínají objevovat jejich mrtvoly s proříznutými hrdly, případně vyřezanými vnitřnostmi. Dodnes je břitva považována za zbraň nejúžeji spjatou s capoeirou. Takové je tedy objasnění souvislostí umění capoeiry se zloději kuřat, kriminálníky a jinými asociály, umění pošpiněné, tudíž nevhodné pro decentní, civilizované a zákona respektujcí lidské bytosti.

Okolo roku 1930 založil Mestre Bimba (styl Capoeira Regional) první oficiální školu capoeiry a udělal tak první krok k všeobecnému zpopularizování tohoto bojového umění. Mestre Pastinha (styl Capoeira Angola) nasledoval tento příklad a capoeira začala prosakovat do škol a mezi bohatší vrstvy společnosti.

Přes pohnutou historii však v roce 1972 Brazílie konečně povýšila capoeiru na národní bojové umění . Po mnoha desetiletích se tak capoeira v Brazílii opět těší mimořádné popularitě, přičemž je druhým nejoblíbenějším sportem hned za neodmyslitelným fotbalem.

Mestre Bimba

V současnosti capoeira doznala řadu změn oproti původnímu stylu a pohybům, začala využívat i zkušenosti a prvky z jiných bojových umění, což zní vytvořilo unikátní a i pro přihlížející zajímavý způsob boje.

Zdroj:Capoeira Candeias Ostrava